Centrum předvoleb ochrany osobních údajů

"Cookies" jsou malé softwarové soubory, které nám umožňují ukládat informace ohledně vašeho zařízení a vás jako uživatele výhradně v době, kdy navštívíte některou z našich internetových stránek. Cookies nám pomáhají zjistit návštěvnost našich stránek a také počet jejich uživatelů. Stejně tak nám pomáhají přizpůsobit naše nabídky tak, aby vyhověly vašim potřebám a byly pro Vás maximálně účinné.

Řízení předvoleb poskytování souhlasu

Nutné pro provoz webu

Tyto technologie slouží k zajištění správného fungování našich webových stránek a nelze je deaktivovat.

Analytické

Technologie potřebné pro analýzu používáme ke zlepšení kvality našich webových stránek a jejich obsahu a k zajištění správného fungování vestavěných služeb našich partnerů. Zejména např. k měření návštěvnosti a použitelnosti webu.

Marketingové

Tyto cookies nám umožňují lépe vyhodnocovat marketingové kampaně.

logo

  • aDSC-7933

  • aDSC-6390

  • aDSC-4307

  • aDSC-2225

  • aDSC-8836

  • aDSC-0256

  • aDSC-5416

  • aDSC-5872

  • aDSC-6552

  • aDSC-6628

  • aDSC-6645

  • aDSC-6729

  • aDSC-7495

  • aDSC-8663

  • aDSC-8704

  • aDSC-8995

  • aDSC-9154

  • aDSC-9371

  • DSC-6663

  • aDSC-0154

  • aDSC-2217

  • aDSC-2993

  • aDSC-3054

  • aDSC-3226

  • aDSC-3523

  • aDSC-3547

  • aDSC-3825

  • aDSC-8105

  • aDSC-8229

  • aDSC-9845

  • DSC-9114

  • aDSC-8153

  • aDSC-0564

  • aDSC-9589

  • aDSC-0758

  • aDSC-8179

  • aDSC-1173

  • aDSC-8206

  • aDSC-0167

  • aDSC-8329

  • aDSC-0171

  • aDSC-8454

  • aDSC-8536

  • aDSC-0150

  • aDSC-8644

  • aDSC-0267

  • aDSC-8678

  • aDSC-9239

  • aDSC-0832

  • aDSC-7838

  • aDSC-7875

  • aDSC-8392

  • aDSC-7711

  • aDSC-7719

  • aDSC-7758

  • aDSC-7766

  • aDSC-7780

  • aDSC-7978

  • aDSC-8023

  • aDSC-8032

  • aDSC-8047

  • aDSC-8214

  • aDSC-3799

  • aDSC-5512

  • aDSC-3823

  • aDSC-5904

  • aDSC-3442

  • aDSC-4195

  • aDSC-4361

  • aDSC-3811

  • aDSC-3469

  • aDSC-3547

  • aDSC-3682

  • aDSC-3785

  • aDSC-3796

  • aDSC-8477

  • aDSC-6653

  • aDSC-0583

  • aDSC-8158

  • aDSC-8432

  • aDSC-6617

  • aDSC-4436

  • 02-aDSC-1102

  • aDSC-0163

  • 18-aDSC-9830

  • 31-aDSC-0224

  • 34-aDSC-0260

  • 43-aDSC-9910

  • 01-aDSC-1100

  • 22-aDSC-9709

  • aDSC-4856

  • aDSC-4562

  • aDSC-5078

  • aDSC-5148

  • aDSC-5205

  • aDSC-5537

  • aDSC-5550

  • aDSC-5750

  • aDSC-5859

  • aDSC-3438

  • aDSC-3967

  • aDSC-4151

  • aDSC-4244

  • aDSC-4342

  • aDSC-4437

  • aDSC-4473

  • aDSC-4486

  • aDSC-0085

  • aDSC-0015

  • aDSC-0070

  • aDSC-0082

  • aDSC-0166

  • aDSC-0197

  • aDSC-0240

  • aDSC-0266

  • aDSC-8639

  • aDSC-8622

  • aDSC-8812

  • aDSC-8894

  • aDSC-9094

  • aDSC-9336

  • aDSC-9642

  • aDSC-9750

  • aDSC-9782

  • aDSC-9826

  • aDSC-5117

  • aDSC-9522

  • aDSC-0080

  • aDSC-3500

  • aDSC-3858

  • aDSC-9418

  • aDSC-4128

  • aDSC-5128

  • aDSC-5245

  • aDSC-5298

  • aDSC-5433

  • aDSC-8871

  • aDSC-5489

  • aDSC-7922

  • DSC-1246

  • aDSC-9805

  • DSC-0959

  • aDSC-0033

  • aDSC-0013

  • DSC-1086

  • aPanorama-bez-nazvu2

  • aDSC-9923

  • aDSC-4116

  • aDSC-1762

  • aDSC-1099

  • aDSC-1823

  • aDSC-1935

  • DSC-7923

  • aDSC-2052

  • aDSC-2508

  • aDSC-4099

  • aDSC-4147

  • aDSC-5006

  • aDSC-0810

  • aDSC-4526

  • aDSC-4728

  • aDSC-5982

  • aDSC-6637

  • aDSC-6922

  • aDSC-7186

  • aDSC-7280

  • aDSC-7301

  • aDSC-7362

  • aDSC-7906

  • aDSC-9216

  • aDSC-9248

  • aDSC-9357

  • aDSC-9482

  • aDSC-9551

  • aDSC-9646

  • aDSC-9911

  • aDSC-4174

  • aDSC-4077

  • aDSC-4270

  • aDSC-5342

  • aDSC-0153

  • aDSC-1684

  • aDSC-1726

  • aDSC-1761

  • aDSC-3864

  • aDSC-5335

  • aDSC-4370

  • aDSC-4548

  • aDSC-1663

  • aDSC-4631

  • aDSC-4580

  • aDSC-4642

  • aDSC-4993

  • aDSC-5045

  • aDSC-5150

  • aDSC-5251

  • aDSC-5323

  • aDSC-4553

  • aDSC-6964

  • aDSC-7498

  • aDSC-9253

  • aDSC-7050

  • aDSC-8334

  • aDSC-7274

  • aDSC-7280

  • aDSC-7282

  • aDSC-9025

  • aDSC-8076

  • aDSC-8178

  • aDSC-9122

  • aDSC-8242

  • aDSC-8247

  • aDSC-8359

  • aDSC-8690

  • a1545-DSC-3672

  • aDSC-5790

  • bretan

  • DSC-6338

  • lidevHorach

  • Rovensko

  • strom-DSC7806-kopie

  • a0791-DSC-3112

  • aDSC-4798

  • aDSC-1648

  • aDSC-4864

  • aDSC-4882

  • aDSC-1599

  • aDSC-4993

  • aDSC-9632

  • a0868-DSC-3171

  • aDSC-0447

  • aDSC-6786

  • aDSC-6607

  • aDSC-7163

  • aDSC-7175

  • aDSC-7204

  • aDSC-7224

  • aDSC-7242

  • aDSC-6602

  • aDSC-6604

  • aDSC-6608

  • aDSC-6634

  • aDSC-6694

  • aDSC-6793

  • aDSC-6809

  • aDSC-6832

  • aDSC-6952

  • aDSC-2976

  • aDSC-3056

  • aDSC-4584

  • aDSC-4598

  • aDSC-4605

  • aDSC-2454

  • aDSC-2963

  • aDSC-5926

  • aDSC-5964

  • aDSC-6019

  • aDSC-5915

  • aDSC-5974

  • aDSC-5942

  • aDSC-0967

  • aDSC-4512

  • aDSC-0949

  • aDSC-0923

Praha – Absolutním vítězem jubilejního 20. ročníku prestižní soutěže Czech Press Photo 2014 se stal snímek Filipa Singera z agentury EPA (EUROPEAN PRESSPHOTO AGENCY) s názvem „Začátek, Kyjev, Ukrajina, zima 2013"

datum rozhovoru: 4.4.2015

Vítězný snímek byl pořízen v ukrajinské metropoli na konci roku 2013, kdy celý tamní konflikt začal nabírat na obrátkách. V sobotu 30. listopadu 2013 ukrajinské policejní jednotky Berkut brutálně rozehnaly pokojnou demonstraci proti režimu prezidenta Viktora Janukoviče, což rozpoutalo mohutné ukrajinské protesty na kyjevském náměstí Majdan.

Svou volbu vítězného snímku porota v mezinárodním složení okomentovala: „Fotografie roku CPP 2014 na osudu jednotlivce zobrazuje nejvýznamnější současnou evropskou událost. Osobní bolest neznámého muže je věcí nás všech. Zdá se, že muž na fotografii pláče krev a zástup svatých jen mlčky přihlíží. Mnohovýznamovou fotografii považujeme za metaforu lidského utrpení ve válečných konfliktech.

Autor snímku Filip Singer je současný český fotograf, narozený v roce 1980. Reportážnímu fotografování se věnuje od roku 1999, kdy začal cestovat po odlehlých sibiřských oblastech, centrální Asii a Číně a dokumentovat při tom život lidí pobývajících v těchto hodně znečištěných oblastech světa. V roce 2002 se stal profesionálním novinářem. V roce 2008 přišla pozvánka na práci snů v řadách jedné z největších mezinárodních agentur světa – EPA, kde jako fotograf působí dodnes.

Filipe, může si fotograf pracující pro agenturu velikou jako je EPA vybírat, kam pojedete fotit?

Může a nemůže. Záleží, z jakého je regionu, jestli zná prostředí nebo má v místě nějaké vazby. Já umím rusky a jsem ze země, která je úplně ideální pro pochopení takových konfliktů. V zemích jako je Rusko a bývalý Sovětský svaz většinou pracují fotografové ze Srbska, Rumunska, České republiky … dalo by se říct žurnalisté z bývalých „spřátelených“ zemí. Protože my víc chápeme souvislosti a dokážeme se na místě lépe pohybovat, než když tam přijede třeba kolega z Británie. Pro něj by byla taková situace úplně vzdálená. Já jsem navíc do Ruska dřív jezdil, znám ho a to všechno sehrálo roli, že jsem byl jeden z prvních, koho do Kyjeva naše agentura vyslala.

Jak je o agenturního fotografa v takovém místě postaráno?

To bych řekl, že je právě výhoda práce pro velikou agenturu, dostáváte veškerý servis. Agentura vám zajistí ubytování, informace o události, dostáváte prostě plnou podporu. Třeba i včetně toho, že máme na místě k dispozici helmy a další ochranné pomůcky. Fotograf se stará opravdu jen o focení.

Byl Kyjev nejnebezpečnější místo, kam jste se při focení dostal?

To je sporné. Ono to tak vypadá, že by Kyjev tím místem mohl být, ale mnohem hůř jsem se cítil třeba někde na hranici Tádžikistánu s Afganistánem. Nebo když jsem jezdil fotit nějaké svoje soukromé projekty jinam do Ruska. V konfliktu jako tady se vám opravdu může něco stát, ale když si člověk dává pozor, nebezpečí se dá kontrolovat. A další věc, na místě jsem měl kolegy z kyjevské kanceláře, kteří by mi okamžitě pomohli, kdyby se cokoliv stalo. Není to tak, že je člověk úplně sám hozený do vody.  Paradoxně jsem se na Ukrajině cítil mnohem hůř, když jsem tam byl před čtyřmi roky fotit horníky z Donbasu, lezl jsem s nimi v dolech a fotil je při práci. Byly to ilegální doly, a pokud by si někdo usmyslel, že mě tam nechá, tak už mě nikdy nikdo nenajde. Tady bojujete jen se strachem, že se okolo vás něco opravdu děje, lítá to kolem vás … ale není to strach, že vás někdo může unést nebo něco podobného, co člověk nemůže ovlivnit.

Uvědomujete si při práci to nebezpečí okolo sebe? Máte hranici, za kterou pro pořízení dobré fotky nepůjdete?

Určitě. U agenturní fotografie převládá, že zaměstnavatel po nás ani nechce, ať riskujete za každou cenu. Možná to bude i malinko znít v náš neprospěch, ale já si v ten moment uvědomuji, že tam dělám fotky pracovně a není to něco, za co musím v ten okamžik nasadit život. Nebo to vnímám tak, že situace za to nestojí, vidím, že fotky nebudou třeba tak dobré a v ten moment pak nemá smysl riskovat. Ale kdybych viděl, že to ten smysl má, tak člověk samozřejmě riskuje co nejvíc, to zase ano. Ale tenhle pohled je tam hodně zohledněný.

K okolnostem vzniku vítězného snímku. V Michajlovském klášteře, kam se lidé šli po masakru schovat, jste byl jako jeden z prvních zástupců medií. Měl jste svůj snímek předem promyšlený?

Strašně málo, byla to ve výsledku náhoda. Ano, když jdete na takové místo, jako je pravoslavný klášter, tak už dopředu počítáte s tím, že pořídíte i nějakou fotku, která je vztažená k tomu místu. Víte, že chcete zachytit pravoslavné kněze, jak se o lidi starají a chcete to dát do kontextu s okolím. Což mně se na tomto snímku podařilo zaznamenat se zdí. Ale nešlo se na to připravit, byla to náhoda. Pamatuji si, že jsem tu fotku vyfotil jenom jednou. Většinou mám snímků víc, ale tohle byl opravdu jen jeden záběr. Existovaly ještě tři další, ale ty byly úplně špatné.

Co podle vás musí dobrý reportážní fotograf umět a ovládat?

Žurnalista nebo fotoreportér musí mít informace. Určitě musí vědět, co se děje, co se může stát a co má z novinářského pohledu fotit. Ne, že někam odjedete a nevíte, čeho se problém týká. Člověk neustále musí sledovat zprávy, aby dokázal reagovat a mít „ty“ fotky. Pokud nevíte, co je jádro problému, tak dobré snímky nevzniknou nebo vzniknou jen dílem velké náhody. V Kyjevě to bylo poměrně jednoduché, tam se pořád něco dělo. Ale fotil jsem například finanční krizi na Kypru, a tam jsem opravdu tápal. Musel jsem studovat, kdy se lidem třeba zavřou banky, kdy vyjdou do ulic, abych něco nafotil. Z dalších potřebných věcí je to určitě pohotovost a flexibilita, takovou práci nemůže dělat někdo, kdo příliš nemá rád změny.

Součástí vaší práce je tedy i to, že si ráno sednete k počítači a pročítáte, kde se co stalo?

Naprosto. Teď se třeba připravuji na průjezd amerického konvoje Českem a čtyři dny sedím a čtu všechny zprávy. V současnosti se bohužel dost často protesty formují na sociálních médiích a o to je situace ještě těžší. Člověk se musí neustále dívat do různých skupin, co se chystá a organizuje. Samozřejmě, když pracujete v ČTK, tak za vás tuhle práci někdo dělá, máte okolo sebe obrovské množství textových informací. Ale v okamžiku, kdy jste jediný za agenturu v cizí zemi, tak si tohle zajišťujete celé sám. Ale někdy je to na druhou stranu možná lepší. Fotograf ČTK je často posílaný z jedné akce na druhou, mnohdy vlastně ani pořádně neví, proč tam je a proč to fotí. Ale pokud sám zjišťujete všechny souvislosti a informace, dává to celé větší smysl.

Vaše práce často dokumentuje i ne příliš pozitivní momenty lidského života. Existuje nějaký nepsaný kodex morálního chování reportážního fotografa?

Bohužel si myslím, že žádný takový kodex neexistuje. Strašně záleží na empatii lidí a pochopení situace okolo. Ono to většinou poznáte i na těch lidech, jak se chovají, jaké potom mají fotky. Já mám například dost zkušeností s focením pohřbů. Fotografoval jsem pohřeb Jana Pavla II., potom třeba Lecha Kaczyńskeho a další významné pohřby. A přesně tam, i když to jsou veliké pohřby, se pohybujete v obrovském davu lidí a musíte přemýšlet o tom, kdy se dá fotit. Musíte si počkat, až začne hrát hudba nebo hledáte moment, modlitbu, kdy se na vás v určitý okamžik poutníci nedívají, jsou ponoření ve svém rituálu a v ten okamžik zmáčknete spoušť. Jedno z nejtěžších focení je na koncertech v katedrále, tam slyšíte každé klapnutí závěrky. Počkáte si, až začnou hrát housle nahlas a v ten moment pořídíte tři fotky, a pak zase půl hodiny nemůžete nic a jen čekáte na další příležitost.

Zpytoval jste někdy vy sám svědomí okolnostmi vzniku nějakého snímku?

(Chvíle ticha) Teď si naštěstí na nic nemůžu vzpomenout. Naštěstí …

Tak to je dobře!

Vždycky se snažím, možná někdy až přespříliš, být ohleduplný. Ale najdou se kolegové, kteří jsou dravější a možná díky tomu udělají i lepší fotku. Ale já prostě nedokážu jít přes nějakou hranici a s tím se snažím pracovat. Ale občas, když se zrovna nejedná o pohřeb, tak se musíte cpát a být dravý. Třeba když probíhá demonstrace nebo vznikne nějaká rvačka v ní, lidé se oddělují, tak vy se tam vždycky musíte vmáčknout s foťákem. Ale to už je něco trochu jiného, než na co jste se ptala.

S rozvojem techniky nastupuje i mezi profesionálními fotografy trend fotit ne jen zrcadlovkou, ale i kompaktem nebo mobilem. Jakou techniku při práci používáte vy?

Já se nebráním ničemu (úsměv). Fotky pro agenturu fotím Nikony. Mám od ní naštěstí veškeré zázemí, co se týká vybavení, což je hlavně kvůli tomu, že fotím hodně sport. Když jsou někde závody kánoí ve sprintu, tak tam nemůžete přijít bez dlouhého skla a to oni vědí. Vědí, že jakmile člověk fotí sport, tak musí být nejvíc konkurence schopný právě vybavením. U ostatních disciplín bych řekl, že nezáleží, jestli máte 35 mm objektiv nebo 28 mm, tam ty fotky vždycky můžete nějakým stylem vyfotit. Ale u sportu je technika naprosto klíčová.

K tomu ještě vlastním Fuji, takovou malou x100s. S ní si fotím svoje věci, když něco hezkého vidím, netahám s sebou pořád veliký foťák. A musím říct, že mě dost fascinuje i mobil. Sám ho hodně používám, dost mě baví Instagram. Vůbec nepovažuji mobilní fotografii za něco, co nestojí za řeč nebo co je amatérské. Sám mám na Instagramu tak skvělé fotografie, že to je prostě neuvěřitelné, co se dá telefonem udělat. A není to jen o focení rodiny a pejsků a kočiček, ale je to o tom, že každý může mít absolutně svůj styl a do fotografování telefonem může vtisknout nějaký svůj autorský rukopis. Já jsem tomu úplně propadl. Spoustu věcí si fotím telefonem pro sebe, je to takový můj blog nebo deník. Telefon je pořád dostupný a je i nenápadný, což je jeho velká výhoda.

Známé jsou vaše fotografie pořízené na Sibiři, kde jste fotil třeba život lidí v průmyslově znečištěných oblastech. Zbývá vám teď při práci prostor na vlastní tvorbu a projekty?

Bohužel moc nezbývá. Mám rodinu, dvě malé děti. Jsem třeba pět týdnů pryč, vrátím se a čas, který mám, jsem radši s nimi, než abych jel zase na další tři týdny někam pryč. Ale určitě se k vlastním projektům chci zase vrátit. Téma bývalých sovětských republik mě pořád baví a přitahuje. Snažím se tam jezdit i díky agentuře a práci pro ni i pro sebe skloubit. Například můj soubor fotek z posilovny, který byl vystavený na Czech Press Photo, je přesně to, kdy jsem si v místě práce pro agenturu vymyslel i něco svého. A na Sibiři mám stále nějaká témata, která chci vyfotit a která tam čekají a naštěstí se nemění. A doufám, že ještě chvilku počkají.

Dokážete se oprostit od své práce a nedívat se na okolní svět jen hledáčkem fotoaparátu?

Moc mi to nejde. Myslím, že jsem tím hodně postižený (usmívá se). Bylo to lepší, když jsem ještě nepoužíval telefon. Teď čekám na tramvaj a už vidím, že svítí hezké světlo a že bych si vlastně mohl udělat fotku a neustále o zachycení okolí přemýšlím. Ale třeba nedokážu fotit, jako někteří moji kolegové, současně velikým foťákem a ještě do toho i telefonem. Zrcadlovkou musím dělat práci pro agenturu, a něco svého si fotím telefonem jenom při cestě, nebo když jdu na procházku s dětma. Nemám rád kombinování obou stylů dohromady.

Mátě v agentuře předepsané, jakou práci odevzdat?

Předpokládá se, že lidé, kteří se do agentury dostanou, vědí jak fotit, a že už si prošli nějakým procesem. Mně vlastně nikdy nikdo neříkal, jak komponovat. Ale určitě musíte mít svůj vlastní styl, nemůžete do agentury fotit například jako Antonín Kratochvíl. Primárně musí fotky obsahovat „informace“. Pak už je nadstavba, že si vyfotíte třeba i nějaký snímek odlišně. Takovou fotku do agentury samozřejmě také pošlu, ale primárně musím odevzdat čistou fotoreportérskou práci. Snímky musí mít také nějaký dobré vizuální zpracování, přitažlivé, aby to nebyla jen syrová informace.   

Co poradíte začínajícím reportážním fotografům? Jak se prosadit v dnešní době, kdy je svět zahlcený snímky a videi ze všech stran?

Trošičku je to takové pesimistické, moc nevím, co poradit, míst pro reportážní fotografy je hrozně málo. Ale když za tím někdo chce jít, se vším všudy, tak je to určitě možné. Znám v Čechách několik mladých fotografů, tak kolem dvaceti pěti let, kteří se šest roků snaží a jdou za svým cílem strašně tvrdě. A teď jeden z nich dostává práci od New York Times nebo od Getty Images. Věc, kterou bych určitě poradil, je, nekoncentrovat se pouze na česká média. Chce to se naučit anglicky a sledovat, co se dělá ve světě. Sledovat mezinárodní weby a nesoustředit se pouze na to, co se fotí u nás v České republice, ale opravdu se zajímat o to, co se dělá v zahraničí. Když to vezmu zpětně, mně k agentuře pomohlo, že když mi bylo dvacet dva let, začal jsem každý den sjíždět světové weby a knížky. Nejvíce člověk dosáhne studiem ostatních. Pokud se fotografové zaměří jen na svoje fotky, tak to většinou pak vůbec nikam nevede.    

foto: Filip Singer
text: Irena Vanišová